..o čemsi nehmatatelném.

Peter Knoll, *1964, světoběžník, kterému však učarovala Praha i střední Evropa jako celek. Porušil tradici a jako první z rodiny zběhl od kuchařského řemesla. Od letošního dubna je ředitelem pražského hotelu Kempinski.

Žil jste v mnoha zemích, přijde vám Česká republika něčím specifická?

V určitém smyslu ano, protože dvě destinace, na kterých jsem byl před příchodem do Prahy, byly Talin v Estonsku, kde jsem žil 4 roky, a Budapešť v Maďarsku. Praha mi připadá jako kombinace obou. Je středověká jako Talin a zároveň kosmopolitní jako Budapešť. Takže je to vlastně jako žít v obou těch městech najednou.

Máte k Praze nějaký zvláštní vztah?

Ještě ne, jsem tady rok. Společnost chtěla provést v hotelu nějaké změny a zeptali se mě, jestli bych o to měl zájem. Mám velmi silný vztah k střední Evropě, žil jsem 8 let v Maďarsku a tam jsem udělal velké kroky ve své kariéře.
Poprvé jsem do tohoto regionu přijel v roce 1995 a hned mě nadchnul. Šlo o kvetoucí část Evropy. Spíš než Evropou střední ji raději nazývám “novou” a stále se po téhle části pohybuji. Byl jsem v Estonsku a v Rusku, v Petrohradě, ten mi přijde, na ruské standardy, dost západní. Následovaly Budapešť a Praha.

Našel jste za tu krátkou dobu nějaká zajímavá místa, která byste rád doporučil?

Říká se, že je třeba přejít po Karlově mostě zleva doprava a naopak, což je opravdu něco, co se dá doporučit. Nicméně to dělají všichni a člověk chce také zažít něco odlišného. Praha je v létě plná lidí a když chcete mít trochu soukromí a klidu jděte na ostrov Žofín, vezměte si lodičku, jeďte doprostřed řeky a budete sami. Tohle je unikátní, máte odtud panoramatický pohled a můžete si Prahu a její historii užít niterně, bez toho aby do vás někdo pořád vrážel.
Pro náš hotel je výhodné, že sem jezdí tolik turistů, ale přijet v hlavní sezóně jako turista a chodit po městě je trochu nepohodlné.

Jaký byl ten první impulz, který vás dovedl k vašemu povolání?

Tak to bychom museli jít zpět do historie. V roce 1934 si můj pradědeček pronajal penzion, ve kterém měl restauraci a pokoje k ubytování, o dva roky později ho koupil a od té doby je v rodinném vlastnictví. Takže můj otec je vystudovaný kuchař, matka je kuchař samouk, bratr je kuchař, i já jsem kvalifikovaný kuchař, tudíž my všichni jsme začali s vařením. Mě pak přišlo, že na jednu rodinu je těch kuchařů příliš, že někdo musí dělat něco jiného. Tak jsem se rozhodl to změnit, pustil jsem se do hotelového managementu a začal pracovat mezinárodně.
V roce 2003, kdy mému otci bylo pětašedesát, předal rodinný podnik bratrovi, protože věděl, že já úspěšně pracuji pro společnost Kempinski.

Takže jste, jak se říká, vyrostl?

Ano, ne na pět hvězdiček, ale v ubytování určitě a můžu vám říct, že je velké plus v tom, když už v mateřském mléku dostanete jakýsi návod, jak se starat o vaše hosty. Nejen proto, že vyděláváte, ale i proto, že vás to prostě těší.
Jsem z těch, kdo je nespokojený, když věci jsou stále stejné, nemám rád rutinu. To je taky důvod, proč jsem v turistickém ruchu, kde rutinu neznáme. Každý den je jiný, dnes tu mám rozhovor s vámi, zítra mám setkání s otcem nevěsty jedné indické dámy, která tu bude mít v červnu svatbu, na kterou přijede 450 lidí, takže je to stále zajímavé.

Takže si to užíváte?

Hodně si to užívám (smích)..

»..mám tak trochu všechno všude.«

Teď trochu z jiného soudku, musel jste ve své profesi udělat něco, čeho jste pak litoval?

Do teď naštěstí ne (směje se a klepe na dřevo). Ale nikdy nevíte, co se může stát. Jediná věc, které lituju a kterou už nikdy neudělám, existuje. Na začátku mé kariéry jsem byl deset let u Intercontinental, chtěl jsem pracovat v Asii a dostal jsem příležitost být tzv. back-office manager. Moc jsem se na tu funkci těšil, jenže pak jsem se zas velmi těšil, až budu moct odjet. Měl jsem smlouvu na 2 roky a hned po jejím vypršení jsem poděkoval a neprodloužil ji. Společnost i vlastník chtěli, abych zůstal, ale já jsem jim poděkoval, že mi to stačilo. Přesto to pro mě byla obohacující zkušenost. Bylo to počátkem devadesátých let a já si myslel, že se tam posunu vpřed, což proběho, ale velmi zvláštním způsobem. Je těžké to přesně popsat, nicméně jsem věděl, že to není pro mě.

Myslíte, že to mohla být velká kulturní odlišnost Asie a Evropy?

Ano, zřejmě to byl, pro mě osobně, příliš velký rozdíl v přístupu, tradicích a společenských zvyklostech.

Na kterém z míst, na kterých jste pracoval, se vám líbilo nejvíce?

Dokonce i v Číně, když se vrátím do vzpomínek, jsem byl hodně v kontaktu s mnoha mezinárodními manažery z Indie, Filipín, Jordánska, byli jsme skutečně mezinárodní tým, takže ničeho nelituji a na většinu míst, kde jsem působil, vzpomínám v dobrém.
Na začátku jsem ale zmínil, že střední Evropa je můj domov a svou přítomnost tady si skutečně užívám.
Celkově vzato, pracoval jsem osm let v Budapešti, dokonce jsem si tam koupil dům, tudíž v tuto chvíli je moje trvalé bydliště v Maďarsku, i když žiji v České republice a moje rodina je v Německu. Takže mám tak trochu všechno všude.

»..musíte fungovat nonstop.«

Co odlišuje hotel Kempinski od jiných hotelů stejné kategorie?

Každý hotel ve vyšším segmentu se snaží o luxus, to není nic výjimečného. Co je ale unikátní na Kempinski, to je vášeň pro evropský luxus. Vezmeme-li mezinárodní řetězce hotelů, hovoříme o procedurách jako přihlášení se během čtyř minut atd., ale Kempinski říká, že když provádíte “check-in”, musíte s hostem navázat něco jako vztah. Takže je to osobnější, je to více o kontaktu se zákazníky a z našeho pohledu není zákazník jen ten kdo přijde a platí účty, ale je to také ten, o koho se staráme. Pro nás je důležité, jak se s hosty zachází. Zní to banálně, ale je to právě tato kultura, kterou v Kempinski vyznáváme.

Zmínil jste pojem evropský luxus, jak byste ho definoval, jak se liší od toho mezinárodního? Je to to, co jste právě zmínil?

Luxus má normálně určité standardy, velké mezinárodní hotelové řetězce s pěti hvězdičkami mají od dvou do pětiset hotelů po celém světě a jsou si podobné. Nicméně když mluvíme o opravdovém luxusu, toho nedosáhnete snadno, je to o čemsi nehmatatelném, je to vzácné a o tom je evropský luxus. Když si chcete pořídit tašku od Prady, tak mají jen třista kusů a abyste získali jednu z nich, musíte zaplatit a někdy i čekat. S Kempinski je to stejné, my nechceme být všude a nechceme být stejní, chceme být na těch správných místech a mít ten správný počet hotelů. Zároveň je každý hotel jiný, v závislosti na evropské tradici.

Takže je to o tom být unikátní.

Ano, přesně tak.

Co plánujete do budoucna? Je nějaké další místo, které by vás lákalo?

V delším horizontu myslím, že půjdu zpět do Maďarska, mám tam domov, nicméně do té doby se může stát spousta věcí. Krásné je to na Baltu, umím si představit, že se jednoho dne ocitnu ve Varšavě nebo v Krakově, protože je to podobný pocit a podobný trh. Doma se cítím ve střední a severní Evropě a doufám, že tam také budu povolán. Ne hned, jelikož jsem tu teprve rok.
Je to jako v diplomacii, ale rozdíl mezi hoteliérem a diplomatem je, že diplomat po třech letech ví, že má stále práci. Hoteliér má smlouvu u konkrétního hotelu na tři roky a když skončí, hotel se vám pokusí nabídnout novou pozici. A to není hned, takže mezitím můžete mít prostoj. Diplomat je zaměstnanec státu, který se po své misi vrátí zpět na ministerstvo, kde si čas posedí a pak je poslán na jinou misi.

Hodně manažerských profesí je dnes dost stresujících, týká se to i vás?

Je to velmi stresující práce, protože fungujeme 24 hodin denně 7 dní v týdnu, takže i když nejste fyzicky přítomen, vaše mysl si neodpočine tak, jak by měla. Příští týden plánuji dovolenou, ale musím si vzít laptop a kontrolovat e-maily a všechno, protože nemůžu jen tak vše zastavit na 7 dní. Je to jiný pocit, než pracovat v továrně, kde prostě zavřete dveře, odjedete na dovolenou a začnete zase za dva týdny. Tohle v turistickém ruchu nefunguje. Díky množství možností, co se dnes zákazníkům nabízí, musíme být schopni reagovat na podněty tak rychle, jak je to jen možné. Takže musíte fungovat nonstop.

»Řídit hotel v zábavním parku, to není nic pro mě.«

Už jen poslední otázka. Musel jste se někdy ve své kariéře, pokud to můžete říct, zpronevěřit svým lidským hodnotám?

Myslím, že odpověď je ve skutečnosti opačná, já jsem se kvůli svým hodnotám rozhodl práci nevzít. Když jsem se vrátil z Číny, kde jsem pracoval pro Intercontinental, byl jsem sedm měsíců bez práce, protože mi vypršela smlouva. Měl jsem tři různé pracovní nabídky, ale věděl jsem, že by mě ztáhly dolů. Řídit hotely na německém venkově nebo v zábavním parku, to nebylo to, po čem jsem toužil. Vyznávám určité hodnoty a díky tomu jsem hledal jen určité příležitosti. To nemůže dělat každý, protože když máte rodinu a musíte platit účty, tak máte limit, jak dlouho můžete být bez práce, ale pro mě to bylo správné rozhodnutí. Díky tomu jsem se dostal do Kempinski a na cestu, o kterou jsem stál. Od té doby jsem nelitoval a nemusel dělat kompromisy. Nicméně tohle období po návratu z Asie, v roce 1995, jsem byl konfrontován s kontrolou svých hodnot, se svým svědomím, naštěstí jsem u nich zůstal.

To je skvělé, to se člověku jistě vrátí!

Vyplatí se to v dlouhodobém horizontu, ačkoliv tenkrát těch sedm měsíců nebylo tak příjemných a relaxujících, jak jsem očekával.

KEMPINSKI HOTEL Hybernská / Prague

04.10.2011

Komentáře (0)

Tento materiál zatím nikdo nekomentoval.

Vložte svůj komentář