O rodičích a dětech
Prof. MUDr. Petr Havránek, CSc., přednosta Kliniky dětské chirurgie a traumatologie 3. lékařské fakulty UK a FTNsP v Praze Krči, člen správní rady Nadačního fondu Kolečko
O SVĚDOMÍ:
“Hmm, to je široká otázka.. svědomí.. Tak určitě asi vybočí-li člověk z obecného chování, může to mít za následek, dejme tomu, újmu na svědomí, což je něco, co si člověk sám před sebou obtížně zodpovídá a to zdaleka nemusí korespondovat se společensko - právními normami. Bylo by lze najít spoustu příkladů v profesním životě, kdy se člověk v medicíně může zmýlit, splést a daleko horší je, když se něco zanedbá, byť nevědomky.. Protože vědomě, no, to je pak jiný konflikt.. Tady pak hraje svědomí tu roli, že si člověk vyčítá, že proti svým normám udělal něco jinak. Ideál by asi byl, kdyby se společenské normy s těmi osobními, subjektivními, kryly, ale je pravda, že většinou jsme vměstnáni do toho právního řádu a tam si člověk někdy myslí, že má černé svědomí, nicméně je to spíš obava před postihem.”
O TOM, JE-LI SILNĚJŠÍ SVĚDOMÍ, NEBO ZÁKON:
“Nemám příliš velké ideály. Vládne spíš obava před společenským řádem, řekněme trestně - právním. To je zajímavý rozpor.”
O GENETICE A VÝCHOVĚ:
“Ve společnosti se propaguje, že výchova je nejdůležitější a je to nutné, protože dědičnost už moc neovlivníme, tudíž se o ní mluví velmi málo a dokonce ani není moc záhodno o ní mluvit, jelikož z toho medicínského hlediska se ta dědičnost projevuje negativně třeba u adoptovaných dětí. Bývají neuvěřitelně poctivé rodiny, velmi zapálené do výchovy, poněvadž nemohou mít vlastní děti. Adoptují miminko, pro ně geneticky neznámé, a je mnoho případů, kdy kolem puberty se to projeví a je-li tam nějaký, například sociální, problém, naprosto to degraduje výchovu těch rodičů. O tom se moc nemluví a já nejsem specialista, nicméně se domnívám, že dědičnost hraje ohromnou roli, rozhodně větší, než je ve vědomí společnosti. Na druhou stranu funguje to, že v perfektních rodinách jsou vlastnosti jedince geneticky daný přeskočením i dvou generací. Pojem ‘černá ovce rodiny’ je asi nejvystižnější. Výchova je ale to jediné, co se dá vlastně dělat.”
O RODIČÍCH MALÝCH PACIENTŮ:
“Vídám lidi z nízkých sociálních skupin, s minimálním vzděláním, ale mají perfektní povahové rysy. Přijdou, naprosto poctivě všechno řeknou, jak došlo u dítěte k úrazu, i když v tom byl drobný náznak zanedbání, někdy rodiče i omylem, například pádem a zavalením, těžce dítě zraní, všechno ale popravdě vylíčí. Na druhou stranu je spousta osob, které vědomě lžou, například u popálenin. Tam se často ukazuje takové kverulantství těch rodičů, nevím proč to dělají. A jelikož to jsou těžké úrazy, po třech dnech nám ti lidé začínají nadávat, proč už dítě nepustíme domů, proč ho tak dlouho léčíme a většina takových rodičů se snaží podvědomě svalit tíži toho stonání na zdravotníky. Asi si potřebují ulehčit od svědomí. Po nás se pak žádá, abychom se chovali profesionálně, ne vždy to jde, nicméně my máme velikou výhodu. V těchto akčních oborech jako je chirurgie, se můžeme zabývat ‘pouze’ strukturálním poškozením lidského organizmu a jenom bokem musíme dodržovat ty primitivní normy, kterými jsou pro nás slušné mezilidské vztahy. Nemusíme aktivně pátrat po všech záhybech duše a jak se co stalo.”
O SVĚDOMÍ V MEDICÍNĚ:
“Začnu trošku obšírněji. V té naší, exaktní, medicíně je teď (a vždycky byla, ale teď ohromně) veliká tendence k standardizacím. Čili nás to vede v podstatě k tomu, abychom si ve většině situací ‘otevřeli příručku’ a řekli si: Mám před sebou to a to, a musím tedy udělat za prvé, za druhé až za desáté.. Takže já asi dospěju k možná překvapivému závěru..
Jsou ale taky věci, které se do standardů nevejdou a tady začíná ta ohromná radost toho našeho povolání, kdy člověk musí trochu experimentovat a buď to vyjde, nebo nevyjde, ale v těch chvílích jste maximálně koncentrovaný, a máte třeba pak hlubokou depresi, že něco opravdu nevyšlo, nicméně netýká se to až tak moc svědomí. Já nemůžu udělat nic, čím bych porušil základní zásady.
Když jsem byl ještě mladší a měl jsem lepší nervy, tak se mi nejsnáze léčili pacienti, kteří byli velmi těžce poranění a mohli v kteroukoli chvíli zemřít. Tak v té chvíli jsem si vždycky říkal: ‘tady nemůžu nic zkazit, tady můžu jenom něco zlepšit’. Jasně, měl jsem hranice, ze kterých jsem nesměl vybočit, ale to zas není tak těžké, protože ono je to asi jako s právním řádem, to je taková opice, jež vám dovolí skoro všechno, tudíž tady není kam uhnout tak, abych zabředl do svědomí. Takže když nevybočím ze standardů, mám velmi široké pole k experimentování a u těch nejtěžších pacientů to bylo vysloveně nejradostnější, necítil jsem žádné nervy, nic! A to byly někdy heroické věci, a většinou to naštěstí dopadlo dobře, ale nikdy jsem si nepřipouštěl přemíru mojí zásluhy, velkou roli hrála i příroda sama, nebo nějaká vyšší moc.. Nejsem věřící člověk, ani idealista, ale mnoho mých kolegů je, ale stejně všichni, někde vzadu, cítíme, že nějaký ten vyšší princip, vyšší zákonodárce existuje a nemusí to být bůh v náboženském pojetí.
Musím říct, že naprostá většina každodenních situací mého profesního života se svědomí téměř nikdy nedotkla. Když to pojmu trochu vulgárně, musím říct, že svědomí by bylo nevítaným společníkem v naší práci, jelikož bylo-li by ho moc, tak by nás zavádělo a svazovalo a medicína je, jakoby, trošku primitivní co se týče zařazení do nějakých mantinelů a standardů.. My si vlastně to svědomí nemůžeme dovolit.
Chodí za mnou spousta profesionálů, chirurgů a říkají mi ‘ty seš fantastickej, já bych na dítě nemohl sáhnout!’, a to vám řekne lékař, který rukama a rozsahem výkonů dělá desetkrát víc než já. A já mu na to povídám, že je to věc zvyku. Jednak to někdo dělat musí a zadruhé je zajímavé, že s tím vůbec nemá co dělat svědomí. Vždycky dobře spím. Jasně, starostí mám moře, ale v devadesátidevíti a půl procentech případů mám svědomí čisté. Jo, bojím se jak to dopadne, jestli jsem obstál, ale jinak..??
Pamatuju si, že jsem míval panický strach, abych něco nepokazil, kdysi se mi stal takový případ, že jsme rychle museli někoho operovat, šlo o hnisání v dutině břišní, já měl tehdy ‘už’ páté dítě na sále, tak říkám ‘přineste antibiotika!’. Píchli jsme je do žíly a anesteziolog hlásí, že dítě se celý osypalo, vezmu chorobopis a tam červeným písmem stálo ‘alergie na penicilín’! To bylo pominutí! Nic se nestalo, dítě se uzdravilo, ale byla to chyba. Hrubá chyba. Stalo se to v době, kdy by z toho už mohl být velký průšvih, a tady už se to s tím svědomím trošku.. řekněme, chytlo.. Měl jsem daleko hlouběji studovat písemnosti, ale nebylo v tom nic aktivního a úmysl už vůbec ne.. To, že z dvaceti úkonů, v časovým stresu, uděláte dva povrchně, to je..
Vidím-li řemeslníky, typu instalatéra, tam se nepovede třicet procent věcí, musí se to předělávat, i několikrát, a ve zdravotnictví by se mělo povést sto procent věcí a to taky není možné.. Zajímavé ale je, že ‘svědomí’ se mi v tom objevuje pořád velmi málo. Myslím-li na kolegy, kteří dělají ty heroičtější výkony, tak tam je naprosto zjevné a paradoxní, že kdyby nějaké svědomí měli, tak jim to bude, lapidárně řečeno, bránit v práci.
Vzpomínám si na první dítě, které mi umřelo ve službě, to jsem měl za sebou praxi asi dva roky, a při pohledu zpět, psal se rok 1978, nemůžu popřít že se něco dalo udělat líp, nicméně po prostudování dokumentace se zjistilo, že všechno bylo naprosto v pořádku, a dnes, po třiceti letech, bych určitě některé věci udělal jinak, ale tehdy jsem byl naprosto vyřízený. Moje šéfová hned volala, jestli nechci vystřídat.. Je to samozřejmé, ona si nemohla dovolit mít ve službě někoho zhrouceného, plačícího, práce neschopného.. Ale v medicíně se člověk nemůže nechat moc dojmout..”
Jsou ale taky věci, které se do standardů nevejdou a tady začíná ta ohromná radost toho našeho povolání, kdy člověk musí trochu experimentovat a buď to vyjde, nebo nevyjde, ale v těch chvílích jste maximálně koncentrovaný, a máte třeba pak hlubokou depresi, že něco opravdu nevyšlo, nicméně netýká se to až tak moc svědomí. Já nemůžu udělat nic, čím bych porušil základní zásady.
Když jsem byl ještě mladší a měl jsem lepší nervy, tak se mi nejsnáze léčili pacienti, kteří byli velmi těžce poranění a mohli v kteroukoli chvíli zemřít. Tak v té chvíli jsem si vždycky říkal: ‘tady nemůžu nic zkazit, tady můžu jenom něco zlepšit’. Jasně, měl jsem hranice, ze kterých jsem nesměl vybočit, ale to zas není tak těžké, protože ono je to asi jako s právním řádem, to je taková opice, jež vám dovolí skoro všechno, tudíž tady není kam uhnout tak, abych zabředl do svědomí. Takže když nevybočím ze standardů, mám velmi široké pole k experimentování a u těch nejtěžších pacientů to bylo vysloveně nejradostnější, necítil jsem žádné nervy, nic! A to byly někdy heroické věci, a většinou to naštěstí dopadlo dobře, ale nikdy jsem si nepřipouštěl přemíru mojí zásluhy, velkou roli hrála i příroda sama, nebo nějaká vyšší moc.. Nejsem věřící člověk, ani idealista, ale mnoho mých kolegů je, ale stejně všichni, někde vzadu, cítíme, že nějaký ten vyšší princip, vyšší zákonodárce existuje a nemusí to být bůh v náboženském pojetí.
Musím říct, že naprostá většina každodenních situací mého profesního života se svědomí téměř nikdy nedotkla. Když to pojmu trochu vulgárně, musím říct, že svědomí by bylo nevítaným společníkem v naší práci, jelikož bylo-li by ho moc, tak by nás zavádělo a svazovalo a medicína je, jakoby, trošku primitivní co se týče zařazení do nějakých mantinelů a standardů.. My si vlastně to svědomí nemůžeme dovolit.
Chodí za mnou spousta profesionálů, chirurgů a říkají mi ‘ty seš fantastickej, já bych na dítě nemohl sáhnout!’, a to vám řekne lékař, který rukama a rozsahem výkonů dělá desetkrát víc než já. A já mu na to povídám, že je to věc zvyku. Jednak to někdo dělat musí a zadruhé je zajímavé, že s tím vůbec nemá co dělat svědomí. Vždycky dobře spím. Jasně, starostí mám moře, ale v devadesátidevíti a půl procentech případů mám svědomí čisté. Jo, bojím se jak to dopadne, jestli jsem obstál, ale jinak..??
Pamatuju si, že jsem míval panický strach, abych něco nepokazil, kdysi se mi stal takový případ, že jsme rychle museli někoho operovat, šlo o hnisání v dutině břišní, já měl tehdy ‘už’ páté dítě na sále, tak říkám ‘přineste antibiotika!’. Píchli jsme je do žíly a anesteziolog hlásí, že dítě se celý osypalo, vezmu chorobopis a tam červeným písmem stálo ‘alergie na penicilín’! To bylo pominutí! Nic se nestalo, dítě se uzdravilo, ale byla to chyba. Hrubá chyba. Stalo se to v době, kdy by z toho už mohl být velký průšvih, a tady už se to s tím svědomím trošku.. řekněme, chytlo.. Měl jsem daleko hlouběji studovat písemnosti, ale nebylo v tom nic aktivního a úmysl už vůbec ne.. To, že z dvaceti úkonů, v časovým stresu, uděláte dva povrchně, to je..
Vidím-li řemeslníky, typu instalatéra, tam se nepovede třicet procent věcí, musí se to předělávat, i několikrát, a ve zdravotnictví by se mělo povést sto procent věcí a to taky není možné.. Zajímavé ale je, že ‘svědomí’ se mi v tom objevuje pořád velmi málo. Myslím-li na kolegy, kteří dělají ty heroičtější výkony, tak tam je naprosto zjevné a paradoxní, že kdyby nějaké svědomí měli, tak jim to bude, lapidárně řečeno, bránit v práci.
Vzpomínám si na první dítě, které mi umřelo ve službě, to jsem měl za sebou praxi asi dva roky, a při pohledu zpět, psal se rok 1978, nemůžu popřít že se něco dalo udělat líp, nicméně po prostudování dokumentace se zjistilo, že všechno bylo naprosto v pořádku, a dnes, po třiceti letech, bych určitě některé věci udělal jinak, ale tehdy jsem byl naprosto vyřízený. Moje šéfová hned volala, jestli nechci vystřídat.. Je to samozřejmé, ona si nemohla dovolit mít ve službě někoho zhrouceného, plačícího, práce neschopného.. Ale v medicíně se člověk nemůže nechat moc dojmout..”
O VESELÝCH HISTORKÁCH Z LÉKAŘSKÉHO PROSTŘEDÍ:
“Jistě..
Jsem-li dotlačen do kouta, mám jednu modelovou veselou historku: V jedné blízké připražské vsi, jižním směrem, po ránu v neděli, vyběhl adolescentní hošík v trenýrkách na dvůr, zakopl o slepici a zlomil si obě ruce.”
Jsem-li dotlačen do kouta, mám jednu modelovou veselou historku: V jedné blízké připražské vsi, jižním směrem, po ránu v neděli, vyběhl adolescentní hošík v trenýrkách na dvůr, zakopl o slepici a zlomil si obě ruce.”
16.12.2009
Komentáře (0)
Tento materiál zatím nikdo nekomentoval.
Vložte svůj komentář
Cyber Fox